HLAVNÍ

HISTORIE

PARTNERSKÉ ŠKOLY

NOROVÉ V ČECHÁCH

ČEŠI V NORSKU

 

2010

 

Kolikrát se vracíme do Norska, tolikrát tam vidíme vždy něco nového. Letos byli největším zážitkem jednoznačně tuleni - bohužel jenom pro osazenstvo jednoho ze dvou taxičlunů, které nás dopravily na ostrov Jomfruland a zpět: ochotný námořník nás na tuleně nejen upozornil, ale dokonce na chvíli skoro zastavil, abychom si je mohli co nejlépe vyfotit; druhý člun kolem nich profrčel bez povšimnutí...

 

Soutěž

 

Konečně silněji obsazená literární kategorie! Kdo znáte Vaška Slámu, nebudete se divit, že jeho příspěvek je delší, než všechny ostatní dohromady (možná i za všechny ročníky) - pokud se nenecháte odradit jeho délkou, zjistíte, že za přečtení rozhodně stojí. Ve fotografické kategorii si povšimněte kluků ve vodě - nebyli sami, a takovou skupinu otužilců jsme v Norsku ještě neměli, a větší exempláře čepelatky cukrové neviděli! Také se poprvé stalo, že se ve sněhu pod Gaustatoppen proběhla bosky více než polovina studentů, a k profesoru Bílkovi (který tam ani jinak nechodí) se připojila i paní prof. Lendvorská!

 

FOTOGRAFICKÁ  KATEGORIE

 

1. místo: Srdce Jomfrulandu

Petra Brotánková, 3.A

 

2. místo: Czech

Andrea Kosorínová, 3.A

 
3. místo: Kluci hledali řasy
Dominika Machová, 1.B
 

LITERÁRNÍ  KATEGORIE

 
1. místo: Jomfruland

Pro někoho to je obyčejný ostrov, jenom pouhá skvrnka na mapě, ale pro mě a pár dalších spolužáků to je ostrov neomezených možností a splněných přání.

Hned po vylodění nás příjemně uvítali racci a my nasáli tu krásnou vůni mořského vzduchu. Netrvalo dlouho a už jsme byli ubytováni v chatkách, jen pár drsnějších chlapců a dívek si rozbilo  stany.  Myslím, že povídat vám o tom, co všechno jsme viděli, by trvalo příliš dlouho. To se zkrátka musí vidět a zažít. Rád vám ale povím něco o jomfrulandském kouzelném večeru.

Asi se ptáte, co je na něm tak zvláštního? No přece jeho magické kouzlo. Ten večer možná pomohl někomu i změnit názor na život a na jeho hodnoty. I já jsem si tam uvědomil, že všechno může být možné, leč mnohdy pomíjivé. A západ slunce? Čekali jsme na něj marně. Černá opona s hvězdami se tam totiž zatáhne asi jenom na dvě hodiny. V tomto skoro dni bez noci  jsme pouštěli létací balón se svými přáními do nebe,  v pološeru se vypravili na místní maják, který svým svitem jakoby milionů svíček ukazoval lodím směr do bezpečí. Při krásném polosvitu jsme hráli karty a nasmáli se dosyta různým zážitkům z doby minulé, ale i současné. Někteří tam dokonce našli i svou opravdovou lásku a pokud ne, tak se nechali unášet hřejivým přílivem přátelství.

Všechno jednou končí a tak také skončil náš den na jomfrulandském ostrově. Teď už se  naše zážitky jen odrážejí v zrcadlech studených vln a rackové si o nás vypráví. Vypráví si o těch gymplácích co jim Jomfruland vyrazil dech a teď je na své udičce pomalu přitahuje zpět. Myslím, že doufají že se opět vrátí. A víte vy co? Vrátí! Ti gympláci se vrátí a obnoví záři  ve svých očích, otevřou svá srdce a doplní energii už dávno opět ztracenou a smíchem oživí své duše oddané klidu Norska a harmonii Jomfrulandu. Nashledanou za rok!

Richard Sukovič, 1.B
 
2. místo: Co Norové neřeší

Norsko – jak nádherná země!

Jen co jsme přijeli, všichni nás krásně uvítali až na jednu slečnu (Kristin), která zrovna nás měla ubytovat. Mysleli jsme, že má něco důležitého, ale opozdila se pouze kvůli nějaké hlouposti, o něco dýl jsme pochopili, že Norové čas opravdu neřeší, alespoň ta naše ne. Její rodina skvělá, všichni uměli perfektně anglicky, což v našich českých rodinách jen tak nevidíme. Kristin všude řídila, což jsme nechápali, protože neměla řidičský průkaz, ale asi se to může, když je vedle ní dospělá osoba. Zjistili jsme, že pro Nory je jejich město nudné, my ho obdivovali, kochali se přírodou kolem a pro ně to byla jen nuda. Mnoho lidí bydlelo spíše v domech, než v bytech, protože byty je vyjdou mnohem dráž. Celkově Norsko je pro nás Čechy drahá záležitost, vše tam stojí stejně jako u nás, akorát ceny jsou v norských korunách, tudíž je vše až třikrát dražší. Ochutnali jsme jejich tradiční jídlo, bylo opravdu fantastické a jinak vařili a jedli podobné věci, takže pro nás velké plus. Pak jsem si nemohla nevšimnout, jak neřeší zamykání osobních věcí (auta,kola,domy) a vše je pro ně volnější.  Byla to krásná dovolená.

Nikola Halouzková, 3.A
 
3. místo: Norské ráno

„Hello! My name is Ruth and I'm Marius's grandmother.“ zahalekala na mě velmi příjemně vypadající dáma v podzimu svých let. Při zraku jí pomáhaly slabší brýle a vedle ní stál pan Friberg, její manžel, který vypadal, jako kdyby nerozuměl ani slovu. Stál jsem lehce oblečen na schodech v domě Friberg-Ottestadových, kteří byli mí hostitelé během mého pobytu v Norských končinách. V batohu jsem sice měl teplé oblečení, koneckonců, sever je sever. Ale venku to vypadalo na jeden z těch krásně slunečných dnů, které bych zrovna v Porsgrunnu nečekal. Marius nelhal, opravdu se vydařilo počasí.

Ruth ke mně natáhla levou ruku, ale ne proto, že by snad byla levačka. Pravou totiž měla obvázanou. „Hello, my name is Vašek and I'm Marius's guest.“ představil jsem se zdvořile a lehce stiskl nataženou levou dlaň. Ruth se na mě zářivě usmála. „Marius si dnes dělá řidičák.“ pokračovala anglicky. „A tak tě ráno budeme mít na starost my. Já a můj manžel – bohužel, on neumí skoro vůbec anglicky.“ „Chápu.“ odvětil jsem s úsměvem. Pan Friberg se na mě přátelsky usmál a kývl hlavou, načež jsem se s úsměvem lehce předklonil, jak mívám ve zvyku na znamení díků nebo úcty. „Ehh – Marius nás informoval, že dnes odpoledne budete opékat na pláži, je to pravda?“ „Asi ano,“ zamyslel jsem se. „Nemám vůbec ponětí o našem programu, měl být volný.“ „Ach tak,“ odvětila babička. „Nu, tak či onak, Marius bude mít volno až kolem třetí odpoledne, do té doby budete na pláži. Mariusovo maminka pro tebe připravila hamburgery a pití, aby sis mohl něco udělat.“ „Děkuji.“ odpověděl jsem, stále v jazyce, který jsme ani jeden z účastníků konverzace nemluvili denně, ani plynule, neb nebyl náš mateřský. Po několika zdvořilostních frázích jsme nasedli do jejich stříbrného Renaulta a jeli do jejich domku, vzdáleného asi čtvrt hodiny cesty.

„Tak.. A jsme tu!“ usmála se Ruth a ukázala na neuvěřitelně krásný domeček, který jako kdyby vypadl z obrázků světoznámých malířů. „Máte nádherný dům.“ vypadlo z mých ohromených úst po chvilince. Celý domek vypadal jako kdyby byl postaven ze dřeva, ale konstrukce napovídala o tom, že dřevo bude pouze obložením. Když jsme vešli dovnitř, Ruth se zeptala, co bych rád k snídani. Neměl jsem ani ponětí o tom, co bych měl jíst a tak jsem jim řekl, že se moc rád nechám překvapit. Paní Fribergová se na minutku zamyslela, ale pak se usmála a poslala mě prostřít stůl ubrusem a dát na židle měkké povleky. Pan Friberg se mezitím pokoušel o jistou konverzaci, ale pouze lámanou angličtinou a náznaky rukou. „This... ehh.. water... Porsgrunn.“ ukazoval na horizont a celé město a zároveň na maličkou studánku na jejich zahradě. „To je voda z Porsgrunnu?“ pokoušel jsem se uhodnout co tím myslí. „Ne, ne,“ zarazila mě přicházející Ruth. „Myslí tím, že kdysi tohle byl zdroj pro veškerou pitnou vodu v Porsgrunnu.. Tedy, alespoň pro okolní stavení. Ale to jsou už stovky let zpátky.“ „Yes, yes!“ usmíval se její druh.

Netrvalo dlouho a celičký stůl jen zářil jídlem, které Norové denně vídají na stole, ale pro mě bylo novinkou. V proutěné míse ležely dva druhy chleba. „Jeden je kupovaný a jeden jsem pekla sama.“ vysvětlovala. Natáhl jsem se pro oba, abych poznal rozdíl. Norský kupovaný chléb se strašně drolí a drobí, ten pečený chutnal lépe. Brzy jsem poznal, že Norové si spoustu věcí raději pečou sami. Na první chléb jsem si namazal cosi, co vypadalo podobně, jako paštika. Na obalu to mělo napsáno „Poté“. Nikdo to nekomentoval, neb asi tušili, že to máme také. Jenže Poté nebyla žádná játrovka. Tužší, než jakákoliv paštika a chuťově úplně jiná pomazánka mi hned zachutnala a tak jsem si s ní natřel i půlku druhého chleba. Ruth mi mezitím přinesla vajíčko naměkko ještě ve skořápce a nůž. „Co.. Jak to..“ blekotal jsem zmateně, neb jsem viděl pana Friberga, jak zkušeně mávl nožem a usekl vrchní část vajíčka. „Vy to tak neděláte? To musíš takhle, koukej-“ řekla Ruth a podržela své vajíčko ve stojánku. Elegantně mávla nožem a usekla vajíčku jeho čepičku. „A tímhle,“ podávala mi lžičku, „to budeš jíst.“ Nastavil jsem si své vajíčko, mávl nožem a PLESK. Žloutek jsem měl po celém talíři. Ruth i pan Friberg se začali od srdce smát. Nedivil jsem se jim. Musel jsem vypadat jako naprostý blb.

Další záhadou pro mě bylo červené cosi na talířku. Vypadalo to jako maso, vonělo to jako maso, ale hlava mi nebrala, proč by mi Norové podstrkovali syrové maso – pokud by ovšem nechtěli abych nějakým způsobem chytil tasemnici. „To je losos.“ usmála se Ruth a sama si na chléb vzala pořádný kus. Vzal jsem si trochu lososa na druhou polovinu chleba a zakousl se. Chutnal mnohem lépe, než jsem předpokládal. Když sním tohle, myslel jsem si, pak se s chutí můžu vrhnout i na sushi. Syrovou rybu jsem snědl během několika vteřin, tak moc mi zachutnala. Natáhl jsem se pro vodu v džbánu. „Tady v Norsku,“ řekla Ruth. „Pijeme vodu i z kohoutku.“ Zarazil jsem se, protože jsem naprosto nepochopil význam toho sdělení. Pak mi ale rychle docvaklo jak to myslela. V jižních zemích, např. v Tunisku se z kohoutku pít nesmělo, protože voda z něj pitná nebyla. „Ach, to u nás v Čechách také.“ odvětil jsem s úsměvem. Pan a paní Fribergovi se na mě udiveně podívali. „Ale u nás je pitná, velmi čistá, víte?“ pokračovala Ruth. „Ano, my máme jednu z nejlepších pitných vod ve střední Evropě, mám ten pocit.“ vzpomínal jsem lámavě. Udivení mých dočasných hostitelů v tu chvilku neznalo mezí. Za co nás to vlastně mají.. Fňukal jsem v duchu. „Máte v tšekáj hodně kopců?“ „Ano, jsme poměrně hornatá země.“ „Ach,“ usmála se Ruth. „A taky toho pana Drákulu, že?“ zasmála se. „Ne.. ten je v Transylvánii.“ opravil jsem jí. „Oh vážně.. A to je u vás?“ „Ehh, to ne.“ zasmál jsem se. „To je v Rumunsku.“ „Aaaa, Rumunsko.“ pokývala Ruth zkušeně hlavou. „Hungary, yes, Transylvania.“ přisvědčil její manžel. „To je na vašich hranicích, že ano?“ Už mě to lehce začalo otravovat. „Ne, my máme hranice s Německem, Polskem, Rakouskem a Slovenskem, Rumunsko je trošku východojižněji od nás.“ Pan a paní Fribergovi se tvářili, jako kdybych jim říkal novinky z hlavní fronty nějaké války. Nu ano, kdo by to byl řekl. Čechy mají pitnou vodu a postrádají upíry.

Snídaně se lehce blížila ke konci. Na stole už nebylo co jíst, dopíjeli jsme poslední zbytky džusů a kávy a čas se pomalu blížil k jedenácté. „V půl dvanácté je ten sraz na pláži, že? Měli bychom už jít.“ navrhovala Ruth a já s ní plně souhlasil. V rychlosti jsme sklidili špinavé nádobí do myčky, ubrus a povlaky do přístřešku, ještě jednou se pokochali pohledem na celičké městečko a vydali se k autu. Ruth si pak ale cosi zapomněla uvnitř a tak jsme se museli vrátit. Zatím mi pan Friberg ukázal losí hlavu na stěně. „Me,“ ukázal na sebe a naznačil, že drží pušku. „POOF!“ Ach, napadlo mě, asi mi chce říct, že chodí lovit losy. „Ano, on ho střelil, zrovna tohohle.“ doplnila ho paní Fribergová živě. Šokovaně jsem se otočil. „Vy?“ ukázal jsem na stařečka. „Vy jste ho zabil? Sám?“ „Nu, byl ve výpravě, tady v Norsku je to povolené, ale jen čas od času.“ „Ano, to chápu.“ přisvědčil jsem, stále šokovaný. Ruthin partner nevypadal ani na to, že by dokázal zvednout pušku, natož zabít losa. Neuvěřitelné, co s člověkem dělá věk. „Můj manžel také postavil toto a toto,“ ukázala Ruth na dva krby, jeden v obýváku a jeden na chodbě. Pozorně jsem hledal, co asi na krbech mohl postavit, než mi došla ta šokující skutečnost. „On postavil ty krby?“ „Vlastně postavil většinu tohoto domu. Můj můž býval velmi šikovný, když mu ještě sloužily smysly.“ „To nepochybně byl.“ vydechl jsem úžasem. Oba krby totiž zářily neuvěřitelnou pečlivostí. Oba měly kamenný obklad, ale takový, že ani na jednom z krbů nebyly stejné kameny. Každičký byl unikátní tvarem, barvou i velikostí. Marius má ale šikovné příbuzné.

Cesta na pláž trvala dohromady asi dvacet minut. Když jsem se s paní Fribergovou loučil, opatrně jsem jí chtěl stisknout levačku, ale ona mě objala a mlaskla mi do ucha symbolický polibek. Pak Friberg mi mužně stiskl pravačku a dodal velmi norské: „Hola!“ „Ola!“ řekl jsem usměvavě a zamával na odjíždějící stříbrný Renault s těmi nejzvláštnějšími seniory, které jsem kdy potkal. Otočil jsem se k vodě a do vlasů mi zavál slaný mořský vítr. Pohlédl jsem na kouzelnou vodní hladinu, která skrývala tisíce a tisíce tajemství a otazníků se zvláštní touhou, být jí napoblíž už navždy. Nadechl jsem se čerstvého vzduchu, usmál se a přimhouřil oči nad zářivým sluncem. Ne, ten den jsem to teplé oblečení opravdu nepotřeboval. „Vašku!“ slyšel jsem za sebou volat jednoho z českých kamarádů. Ohlédl jsem se a zamával na přibíhajícího Káju. „Tak co? Rozbalíme to tu?“ „Jasně.“ odvětil jsem konečně česky. Nezvyk, řekl bych. Kája odběhl a já se znovu rozhlédl kolem sebe. Přijížděli Norové se svými Čechy, přijížděli obyčejní návštěvníci pláže a blízkého kempu. Lidé se scházeli, aby si užili krásného jarního dne. Pláž ožívala, začínal krásný den a já věděl, že na něj budu dlouho a s úsměvem vzpomínat.

Václav Sláma, 6.O
 

HLAVNÍ

HISTORIE

PARTNERSKÉ ŠKOLY

NOROVÉ V ČECHÁCH

ČEŠI V NORSKU

aktualizováno: 7.2.2011

Gymnázium Kadaň

napište autorovi