Na rozdíl od norských partnerů se složení českého pedagogického doprovodu stále mění. Jediný učitel, který se až dosud zúčastnil všech ročníků projektu, je Ivan Bílek (biologie - chemie), autor těchto stránek. Nejčastějšími dalšími účastníky jsou  Hana Kožíšková (biologie - chemie, ředitelka školy) a Oldřich Bylina (čeština - angličtina). Další tři učitelé jeli pouze jednou.

Počínaje rokem 2006 jsme se rozhodli vytvořit tradici soutěže o co nejzajímavější postřeh z našeho pobytu v Norsku. Soutěžit lze v kategorii fotografické a literární. Vyhodnocení každé kategorie provádí tříčlenná porota složená z učitelů našeho gymnázia, ve které by měl být alespoň jeden účastník zájezdu. Stručné hodnocení každého ročníku a výsledky soutěže  si můžete prohlédnout kliknutím na letopočet vpravo - přejme si, aby tento sloupeček narůstal a narůstal a narůstal...

2006

Do Norska se jezdíme naučit  něco o geologické stavbě, flóře a fauně okolí Porsgrunnu. Stranou zájmu nezůstává ani poznávání norské společnosti a jejího životního stylu.

Přestože v obecném povědomí je Skandinávie spojována se žulou a krystalickými břidlicemi, horninou tvořící mořské pobřeží v okolí Porsgrunnu je vápenec - pokud zde snad najdete mezi vápencovými skalami žulový balvan, byl sem zcela určitě přinesen ledovcem. Vápenec se jako důležitá průmyslová surovina těží v nedalekém Breviku, kde stojí největší cementárna v Norsku. V Porsgrunnu se pak nachází jediná norská porcelánka. Výrobu porcelánu zde pomáhali zavádět čeští odborníci.

Hlavním vnějším geologickým činitelem formujícím povrch Skandinávie byl samozřejmě pevninský ledovec. Jeho vliv lze snadno vypozorovat i v okolí Porsgrunnu. Typické prvky glaciálního reliéfu jsou:

• dlouhá úzká údolí profilu písmene U; jejich zatopením mořem vznikají známé fjordy (i když Norové sami tak nazývají i podobná vnitrozemská údolí s dlouhými jezery)
• ohlazené tvary skal – nízké ostrůvky ve fjordu z dálky připomínají hřbety velryb
• morény – úlomky hornin nahrnuté ledovcem jako obrovským buldozerem

Výchozů krystalického podloží je na celém ostrově jen několik. Jedním z nich je Saltstein, naše tradiční „loviště“ mořských řas. I zde je možno pozorovat typické ledovcové ohlazení skal

Usazeniny ledovcového původu se od všech ostatních liší tím, že jejich úlomky nejsou tříděné podle velikosti. Na Jomfrulandu však dodatečnou roli sehrál i vítr vanoucí obvykle od moře, takže k volnému moři obrácený východní břeh je kamenitý, zatímco západní je písčitý. Zdejší pláže jsou vyhlášeným norským letoviskem.

Hojnost morénového materiálu inspirovala některé norské chataře k architektonickým výtvorům v Norsku naprosto neobvyklým.

Poloha na jihozápadním pobřeží a vápencové podloží činí z okolí Porsgrunnu jedno z nejteplejších míst země. Botanici z celého Norska se sem sjíždějí obdivovat rostliny, které se jinak běžně vyskytují až kdesi daleko ve střední Evropě – například konvalinky… Přesto i Středoevropan zde má co obdivovat – zejména půvab, se kterým se tu mísí jeho známá teplomilná květena s chladnomilnými druhy Skandinávie. Svou pestrostí v jarním období vyniká zejména podrost dubového lesa na ostrově Jomfrulandu.

Typické severské rašelinné květeny si botanik  okolo Porsgrunnu příliš neužije. Jedinou výjimkou byl rašelinný břeh malého jezírka při silnici na Larvik, kde jsme spolu s tou dobou ještě neolistěným voňavým keříkem Myrica gale, od jehož norského názvu „pors“ pochází jméno našeho partnerského města, nalezli drobnou masožravku rosnatku okrouhlolistou (Drosera rotundifolia).

Jinou kapitolou je ovšem pískomilná a slanomilná pobřežní květena, jejíž chudší obdoba se v České republice nachází jen velmi vzácně v několika rezervacích.

Jemný písek osidluje například statná tráva Elymus arenarius nebo nizounká Honckenya peploides, kamenné pláže porůstá bíle kvetoucí lžičník lékařský (Cochlearia officinalis), nejseverněji rozšířená kvetoucí rostlina světa, kterou u nás proslavil František Běhounek ve svých románech z dalekého Severu coby zachránkyni před kurdějemi – smrtícím nedostatkem vitamínu C. Mladé, fialově zbarvené listy jeho obrovského příbuzného katránu přímořského (Crambe maritima) chutnají jako zelí – doporučujeme!

Nejnápadnější zdejší rostlinou, která v době svého květu přebarví celý kraj na růžovo, je trávnička přímořská (Armeria maritima).

Horninou typickou pro okolí Porsgrunnu je vápenec. Vápencová květena je pestřejší než jakákoli jiná, některé druhy ani jinde nenajdeme. Mezi ně patří i obvykle horský stálezelený keřík dryádka osmiplátečná (Dryas octopetala), která zde má světové výškové minimum – pouhých pár metrů nad mořskou hladinou.

To hlavní, za čím přijíždíme, jsou ovšem mořské řasy. Mnozí z nás pro ně neváhají vlézt bosky do dvanáctistupňové vody kolem skal Saltstein, provázeni nechápavými pohledy potomků drsných Vikingů, podupávajících v holínkách na břehu – jak se někdo může tak radovat z tak obyčejných chaluh?

Některé vylovené řasy rozložené na břehu k určování vidíte na fotografii – převažují zde zástupci hnědých řas: vlevo chaluha pilovitá (Fucus serratus) a pod ní chaluha bublinatá (F. vesiculosus), vpravo řasa Ascophyllum nodosum; středu dominují dvě čepelatky – nalevo cukrová (Laminaria saccharina) a napravo prstnatá (L. digitata), nad níž jsou dva drobní zástupci  vzácnějších řas červených – Phycodrys rubens a Polyides rotundus.

V moři ale vypadají rozhodně lépe.

Nasbírané druhy je ovšem nutno dobře vylisovat – k tomu postačí jediná noc v horkovzdušné sušičce. Řasy je pro dobré vylisování nutno na papíře co nejlépe rozložit, tajemstvím úspěchu je pak jejich překrytí gázou, aby se nepřilepily k následujícímu papíru.

Erbovním zvířetem Norska je los. Toho jsme však za celou dobu spatřili bohužel jen na dopravních značkách (podobných těm, na které se u nás malují jeleni) a v plyšovém provedení ve všech velikostech na regálech hračkářství.

Nejvíce příležitostí k pozorování norské zvířeny nám přináší dvoudenní pobyt na ostrově Jomfrulandu nedaleko přístavu Kragerø.

Ostrov je důležitou zastávkou na každoročních ptačích tazích. Některé části ostrova jsou ptačími rezervacemi, a stojí tu i ornitologická stanice, kterou jsme také navštívili.

 Nejnápadnějšími skupinami ptáků jsou zde racci – řada druhů, pro laiky zcela nerozlišitelných, a vrubozobí, zejména kajky mořské (Somateria mollissima), pověstné svým měkkým a teplým peřím. Nápadné černobílé zbarvení jejich samců je prozradí již z dálky, zatímco hnědě kropenaté samice pozornosti unikají. Nejhojnějším ptákem Norska je ale – jak nám prozradili pracovníci ornitologické stanice – skromný a nenápadný budníček větší (Phylloscopus trochilus).

Svou agresivitou vás překvapí ústřičník velký (Haematopus ostralegus), pták velikosti většího racka s nápadně červenýma nohama a silným zobákem, kterým dokáže otevírat lastury mlžů. Své hnízdo na kamenité pláži, tak splývající s okolím, že jsme ho ani nezahlédli, brání hlasitým křikem a nálety proti obličeji vetřelce. Čestně však uznávám, že měl důvod –  abych ho takto vyfotil, musel jsem se na pláž třikrát vrátit (a  třikrát zdrhat)! Na snímku visí ve vzduchu asi dva metry přede mnou; v příští vteřině jsem seděl na zadnici a on prosvištěl těsně nad mou hlavou.

Na kamenité pláži východního pobřeží Jomfrulandu lze sbírat pozůstatky odumřelých živočichů vyvržené na břeh rozbouřeným mořem. Největšímu obdivu se těší rejnočí vajíčka. Všude je hojnost ulit plžů, krabí klepeta, a občas se tu dá najít i sépiová kost.

Při brouzdání v klidné vodě západního písčitého pobřeží lze nasbírat libovolné množství lastur mlžů. Nejvíce jsou zde zastoupeny rody slávka (Mytilus), srdcovka (Cardium) a střenka (Solen). Pod hladinou se vznášejí medúzy talířovky ušaté (Aurelia aurita). V jejich průhledném, takřka bezbarvém těle vynikají jenom fialově zbarvené podkovovité pohlavní orgány uspořádané do čtyřlístku.

Příbojovou linii kolem celého ostrova lemují kolonie přisedlých korýšů svijonožců rodu Balanus, usazené na každém trochu větším kamenu, někdy i na lasturách slávek. Došlápnutí bosou nohou na jejich kuželovité schránky připomínající miniaturní sopky ve vás sice vyvolá pocit chůze po struhadle, je to ale nejzaručenější prostředek proti uklouznutí na jinak velmi nebezpečných balvanech pokrytých slizkými řasami.

Nejnápadnějším savcem Norska je samozřejmě Homo sapiens. Proto mu věnujeme  samostatnou kapitolu.

Typický Nor je urostlý ramenatý modrooký blonďák ošlehaný drsnou přírodou – nebo se to tak aspoň říká; dnešní Nor je již mnohem zhýčkanější civilizací než předchozí generace. Přesto je stále jeho vztah k přírodě a ke sportu na podstatně vyšší úrovni, než ten náš. Traduje se o něm, že má uzavřenou povahu; jestliže se však s ním dostatečně sblížíte, těžko můžete získat lepšího přítele.

Norsko je velice tolerantní zemí. V ulicích norských měst se pohybuje na naše poměry nezvykle velké množství uprchlíků z celého světa, kteří zde získali nový domov. Pokud jsme mohli pozorovat, s jejich začleněním do společnosti tu nejsou nejmenší problémy.

Hlavní město Norska je Oslo, kterým jsme na svých cestách několikrát projížděli. Je to město velice zvláštní – skutečné město ve středoevropském smyslu tohoto slova připomíná jen jeho malá část okolo přístavu. Většinu města tvoří tisíce dřevěných domků obklopených zelení, rozesetých podle velké části pobřeží Oslofjordu. Nelze se proto divit, že při počtu zhruba půl milionu obyvatel je rozlohou největším hlavním městem Evropy. Mezi barvami domků převládají žlutá, bílá, světle šedá a tmavě červená – ta pak na venkově zcela dominuje.

Také městský střed Osla je plný zeleně. Kulturním centrem Osla je Vigelandpark se sochami Gustava Vigelanda, který zde působil v letech 1924-43. V parku vytvořil 200 soch z kamene a bronzu. Nejvyšší sochou je 20 m vysoký žulový obelisk.

Při návštěvě Norska nelze zapomenout, že Norsko je království – to za námi je královský zámek v Oslu. Královská rodina si svým nesmiřitelným postojem k německým okupantům za druhé světové války vysloužila úctu a obdiv lidu. Ani dnes nedají Norové na svého krále dopustit. Norský král se na oplátku nad svůj lid nijak nevyvyšuje; když si půjdete zalyžovat na slavný Holmenkollen, můžete tam krále klidně potkat – pokud ho v davu ostatních běžkařů vůbec poznáte.

S rozlohou více než čtyřikrát větší než Česká republika, ale počtem obyvatel jen asi 4 miliony, má Norsko zhruba desetinovou hustotu obyvatelstva ve srovnání s naší zemí. Nenechme se tím zmýlit! Je to číslo průměrné a v rámci země jsou obrovské rozdíly. Norská města jsou soustředěna prakticky výhradně na pobřeží – z moře v minulosti vždy přicházela hlavní obživa. Vnitrozemí je z našeho pohledu téměř vylidněné, charakteristickými prvky jsou zde roztroušené rodinné farmy. Shluk tří takových farem na jednom kilometru se tu dá již považovat za vesnici.

Největším vnitrozemským městem, které jsme navštívili, je průmyslový Rjukan s asi 10 000 obyvateli, známý výrobou těžké vody za druhé světové války a statečnou akcí norských a spojeneckých partyzánů, která zabránila jejímu využití nacistickým Německem k sestrojení vlastní atomové bomby. Rjukan leží přímo pod nejvyšší horou Telemarku Gaustatoppen (1881 m n.m.) v údolí tak úzkém, ze v zimě na jeho dno několik měsíců nedopadne přímý sluneční svit. Domky se proto šplhají vysoko po úbočí a v minulosti prý byla výška domu nad dnem údolí přímo úměrná společenskému postavení majitele.

Typickým norským stavebním materiálem je dřevo. Nejen že je ho všude dostatek, ale hlavně má podstatně lepší izolační vlastnosti než kámen nebo beton. Nevýhodou je naopak jeho hořlavost, proto se v každém norském domku najde hned několik hlásičů kouře. Pokud ale neshoří, má šanci přetrvat věky: tento dřevěný kostel v Heddalu (při cestě z Porsgrunnu do Rjukanu) byl bez použití jediného hřebíku postaven již ve 12. století!

Ještě starší než kostel v Heddalu je pohřebiště vikingských náčelníků na plochém morénovém pobřeží zvaném Mølen. Vítr neustále vanoucí od moře zde dovoluje vyrůst jen nízké vegetaci, ze které se zvedá několik velkých a řada malých mohyl z navršených oblázků.  Oblázky jsou zde snad nejhezčí z celého Norska – jsou dokonale ohlazené, a vzhledem k tomu, že jde o morénový materiál, jsou mezi nimi zastoupeny strukturou i barvou nápadně odlišné horniny z celé Skandinávie; z pietních důvodů by se však neměly sbírat coby upomínka na Norsko...

Snem snad každého Nora je mít chatu na pobřeží nebo ještě lépe na ostrově (je to prý však záležitost dosti nákladná i na norské platové poměry). Norové jsou daleko větší patrioti než Češi, proto u každé takové chaty stojí vysoký stožár, na němž vždy, je-li majitel doma, povlává úzký trojúhelníkový prapor v národních barvách.

Největší zvláštností norské společnosti je z českého pohledu prohibice. Při pohledu na regály plné alkoholu v každé české samoobsluze, navíc s cenami, za které v Norsku nekoupíte snad ani prázdnou láhev, je-li na ní nálepka od alkoholického nápoje, upadají Norové do transu. V Norsku se dá alkohol koupit jen ve specializovaných obchodech, kterých je málo, mají omezenou otevírací dobu a ceny jsou tam přímo nekřesťanské. Neexistuje zde také pro některé naše občany typické každodenní vysedávání po hospodách. Sami Norové chodí do restaurace jen výjimečně, a vy to s penězi, které si přivezete z domova, raději ani nezkoušejte! Dokonce prý jdou-li Norové na návštěvu (což příliš často nečiní), je slušností vzít si alkohol pro vlastní konzumaci s sebou… Nejlepším dárkem, který můžete přivézt norskému příteli, je tedy dobrý alkohol, nejlépe Becherovka. Ale pozor – musí vám být víc než 20 let a nesmíte překročit limit 1 litr na osobu, jinak se na norských hranicích můžete dočkat velmi ošklivého překvapení! (probatum est…)